Srší energií a rozhodností. Profesor Vlastimil Válek má silnou pozici, je totiž historicky prvním ministrem zdravotnictví, který je zároveň místopředsedou vlády. Z jejího programového prohlášení už stihnul splnit úkol plánovaný až na konec volebního období – zavést valorizaci plateb za státní pojištěnce. Sice její schválení provázejí ve Sněmovně průtahy, ale koalice má dost sil na to, aby návrh prosadila. Ministr Válek hájí dočasné snížení této platby s tím, že peníze chybět na zdravotní péči nebudou, neboť „jakékoliv náklady spojené s covidem nepůjdou na úkor pojišťoven, ale ze speciálního fondu“. Ministr nehodlá ustoupit odborářům a nebude s nimi vyjednávat rezortně o platech ve státních zdravotnických zařízeních, plně spoléhá na tzv. velkou tripartitu. Chce ale, aby se zvýšily platy nezdravotnickým pracovníkům a mladým lékařům. V první části velkého rozhovoru pro Zdravotnický deník, hovoří dále o DRG, základních sazbách, jednodenní péči i o tom, proč mu nechybí náměstek pro zdravotní péči.
Jste ministrem půl roku. Už víte, co nestihnete z toho, co jste si plánoval a představoval?
Ne.
To je hezké. Takže ještě pořád věříte, že vše, co jste si předsevzal, zvládnete?
Dokonce se některé věci daří rychleji, než jsem chtěl. Například i automatická valorizace úhrad za státní pojištěnce. Doufal jsem, že se mi ji podaří předložit parlamentu až v posledním roce, pokud bych byl opravdu celou dobu ministrem. A bum, teď bude schválená a budu mít valorizaci přesně tak, jak jsem si ji představoval.
Peníze navíc se prošustrovaly
S pravidelnou valorizací platby za státní pojištěnce je navrhováno také její zmrazení na tento rok, do veřejného zdravotního pojištění přijde o 14 miliard korun méně. Chápu, že kvůli tomu zdravotnictví nezkolabuje, nicméně když posčítám všechny faktory, inflaci, růst ceny energií i samotnou valorizaci, která začne od nižšího základu, nemáte obavy o finanční stabilitu zdravotnictví v dalších letech? Nejsou nakonec obavy třeba odborářů přeci jenom v něčem oprávněné?
Obavy jsou vždy oprávněné. První věc je 14 miliard korun. Fakt bych chtěl, abychom se drželi toho, proč tam ty peníze šly. Peníze šly pojišťovnám proto, že Babiš a jeho vláda na ně nakladli neskutečné požadavky na testování, platby za antigenní testy a PCR testy, za plošné preventivní testování plus další věci. A pojišťovny je musely hradit, často se šlo až na hranu legislativy a byly před zhroucením. Proto. Ne kvůli zlepšení péče. Ta se nezlepšila. Zhoršila se dostupnost péče, prodloužily se termíny screeningů, zhoršila se dostupnost plánovaných operací, prodloužily se termíny. To znamená, že z těchto peněz, kromě firem, které dělaly testování, kromě pacientů, kteří měli covid, a kromě preventivních plošných testování, ostatní pacienti neměli ani korunu.
Vznesu malinko námitku. Nemocnice měly nakonec velmi dobré hospodářské výsledky, ukázalo se, že jim po covidu zůstalo hodně peněz. To nebyly peníze na testování, ale poslala je tam de facto kompenzační vyhláška, aby mohly bez problémů poskytovat zdravotní péči.
No pozor, ale kompenzační vyhláška řešila situaci, kdy nemocnice nedělaly standardní výkony, ale staraly se o covidové pacienty a ti byli samozřejmě hrazeni velmi dobře. Navíc nikdo nerozporoval, jestli to dostaly opravdu třeba za JIPové pacienty atd. A co z toho měl jakýkoliv jiný pacient, člověk s rakovinou, čekající na kyčelní kloub? Nic. Tyto peníze se totálně prošustrovaly. Teď zůstaly nemocnicím a já jsem nařídil, že musí zvyšovat počty plánovaných výkonů, že se také musí navýšit screening a že pojišťovny budou hradit tyto věci bez horního omezení.
Dohání se zmeškaná péče?
Postupně se začíná dohánět.
Takže do konce roku by mohly být ztráty dohnány?
Nemyslím si, že to půjde tak rychle. Spíše tak do dvou let.
Vraťme se k té finanční stabilitě…
Jasně jsem řekl, že jakékoliv náklady spojené s covidem, například preventivní testování, nepůjdou na úkor pojišťoven, ale ze speciálního fondu. Kdybych opravdu letos chtěl plošně testovat, a já nechci a považuji to za nesmysl, nebudou testování hradit pojišťovny. To je oněch 14 miliard, tyto náklady bude hradit zmíněný fond.
A ten už existuje?
Jsem s ministrem financí dohodnutý, že ve chvíli, kdy budu fond potřebovat, uvolní na něj peníze. Současně jsem začal pracovat na změně smluv ohledně očkovacích látek. Abychom nemuseli platit za všechno, co je objednané. Protože část toho by šla zase na úkor pojišťoven.
Když to shrnu ve čtyřech bodech: Zaprvé, sice jsme vzali 14 miliard korun pojišťovnám, které by ale nepomohly pacientům, protože Babišova vláda by je použila na věci, které budeme v případě potřeby řešit fondem. Zadruhé, udělali jsme valorizaci úhrady za státní pojištěnce, která – a to je klíčové – vychází z inflace. V příštím roce sice se začne fixní částkou, ale v dalším roce bude ta částka taková, jaká je inflace v letošním roce, respektive ve druhém pololetí letošního a v prvním pololetí příštího roku. V roce 2024 úhrada za státní pojištěnce může být klidně 2200 nebo 2300 korun. Nedá se to odhadnout, bude záležet na inflaci. Ve zdravotnictví jsou výběry zpožděné oproti realitě ekonomické situace, s tím já nic nenadělám. Proto chci, a to je třetí věc, aby dohodovací řízení nebylo v jednoletém intervalu, ale ve dvou, anebo tříletém intervalu. Poslední rada poskytovatelů se shodla, že na tom začnou pracovat a že zkusí už v příštím roce dohodovací řízení vést ve dvouletém intervalu. A když se tyto tři věci podaří, tak máme platby zaměstnanců a zaměstnavatelů, které jasně vychází z příjmů a z toho, jak se jim daří. Dále platby OSVČ, do kterých zatím nikdo nechce moc vrtat, a platby za státní pojištěnce, které nebudou vycházet z toho, co se rozhodne vláda, ale z inflace a budou přitom kopírovat platby za důchody.
A pak mám čtvrtý bod. Je potřeba dostat nějaké další peníze do systému. To mohu udělat dvojím způsobem. Prvním zvýším zdravotní pojištění pro zaměstnance a zaměstnavatele, nebo zvýším úhradu za státní pojištěnce ještě víc a zase zvýším daně. Druhým, a o to budu usilovat, umožním těm, kteří se starají o své zdraví, aby z toho nějak profitovali, a těm, kteří mají zájem se připojistit na činnosti, které dnes v pojištění nejsou, aby se připojistit mohli. Pak teprve budu mít nějaký funkční komplexní systém. Vy to víte lépe než já, že je jedno, kolik peněz se do zdravotnictví dostane, všechny vždycky zmizí.
Nicméně tu zůstávají odboráři, kteří trvají na zvýšení platů nad rámec Vašich plánů.
Samozřejmě, každý chce přidat, ale buď je stát v dobré ekonomické kondici, nebo není. Ten problém je, že normálně o přidání jednáte se svým zaměstnavatelem a ten vám buď přidá, nebo nepřidá. Můžete tlačit na pilu, jít do stávky, a pak se také může stát, že váš zaměstnavatel zbankrotuje a budete bez práce. Ani odborář nechce dotlačit zaměstnavatele k tomu, aby zbankrotoval, protože tím pádem to dopadne i na něho. Odboráři, kteří zastupují státní zaměstnance, a je jedno, jestli to jsou zdravotníci nebo úředníci, vystupují jako jeden celek a já doufám, že nechtějí dotlačit stát k bankrotu.
Samozřejmě odboráři tvrdí, že nechtějí ohrozit stabilitu systému, ale že si myslí, že stát zdroje má, že peníze v systému jsou a je třeba pomoci zaměstnancům v situaci, kdy je vysoká inflace, rostou životní náklady atd.
V minulých letech ale nastalo opravdu výrazné zvýšení platů a bohužel se nemyslelo na nízkopříjmové skupiny zdravotnických pracovníků. Zdravotníci ale byli jedni z mála, kterým byly navýšeny platy i letos v lednu. Předpokládám, že podobné navýšení jako letos bude možné alespoň v části segmentů i v příštím roce.
Jaké skupiny ve zdravotnictví jsou tedy z Vašeho pohledu pro navýšení příjmů prioritní?
Rád bych, aby se zvýšily platy nezdravotnickým pracovníkům a mladým lékařům. Udělal jsem už dva kroky. První tkví v tom, že lékař po absolvování zkoušky po kmeni okamžitě postoupí o jednu platovou třídu výše, čímž se mu zvýší plat. Druhým krokem je, že jsme rozevřeli platové kategorie pro nelékaře, pro magistry, tedy pro nízkopříjmové skupiny, aby šly o jednu platovou třídu výš. Zase se jim zvedne plat. U nízkopříjmových skupin ve zdravotnictví je totiž daleko korektnější, než zvedání platu v jejich platové kategorii, posunout je do vyšší platové kategorie. U vysoko příjmových pak je třeba dát prostor zaměstnavateli, aby ocenil klíčové zaměstnance a odlišil důležité od méně důležitých. V řadě profesí je osobní ohodnocení, respektive odměna, často vyšší až o třetinu, v některých profesích je to až dvojnásobek standardních měsíčních příjmů. I zdravotnictví by se k tomu mělo posunovat. Tak je to v řadě zemí v zahraničí.
Dokonce si myslím, že je čas se znovu začít bavit o osobních platech. Je naprosto nedůstojné a v žádném byznysu by to nemohlo fungovat, aby člověk odpovědný za fungování například provozu fabriky s rozpočtem 10 miliard korun měl plat 110 tisíc měsíčně hrubého a k tomu pak v této výši dvakrát roční odměnu. Představte si ředitele Škodovky s takovým platem, a přitom tohle je standard v přímo řízených fakultních nemocnicích. Je tedy potřeba průběžně zvyšovat platy, nejenom ve zdravotnictví, ale ve všech sektorech, protože se zvyšuje inflace, ceny rostou. To je kontinuální proces. Není ale možné to dělat skokově jako v minulosti.
Dokdy chcete uzavřít jednání s odboráři?
Jednání neprobíhají rezortně. Dohodli jsme se jako jednotliví ministři, že bude probíhat na úrovni vlády, tedy jenom jako velká tripartita. V žádném případě nechci, aby se jednalo separátně. Nepřijde mi správné v situaci, která je opravdu svízelná nejen u nás, ale v celé Evropě, že by měl jeden segment dostat víc a druhý méně tím, že zlomí ministra a ministr zlomí premiéra, eventuálně si zástupci segmentu najdou přímou cestu k premiérovi.
Segment ale očekává, že ministr zabojuje za rezort.
Ne, jsou to odboráři, mají tripartitu, což je korektní platforma, kde se navzájem mohou bavit o platech státních zaměstnanců, nebaví se o mzdách, nebaví se o OSVČ.
Tato jednání ale vždy ovlivňují také soukromý sektor, který pak musí růstu platů ve státním sektoru dohánět.
Ano a ne. Soukromý sektor to musí dohánět tam, kde bojuje o lidi. Ono je to velmi komplikované. U OSVĆ je to ještě složitější a vůbec se to třeba netýká zdravotníků, kteří učí na vysokých školách, kde se příjem konstruuje úplně jinak. Já bych chtěl být velmi korektní. Moje priorita jsou mladí po kmeni, udělali zkoušku, mají kompetenci, musí jít s platovou třídou výš. Druhou jsou nízkopříjmové skupiny, bavím se o THP pracovnících, sanitářích, i ti se musí posunout nahoru. Jejich příjem je opravdu velmi nízký a jsou nesmírně důležití pro fungování systému. Třetí prioritou jsou nezdravotničtí pracovníci, kteří pracují v nemocnicích, tedy personalisté, IT, řada lidí z hospodářsko-technického oddělení atd. Jsou to stovky naprosto kruciálních zaměstnanců. Například ajťáci jsou v době, kdy hrozí kyberútoky, absolutně zásadními pracovníky a na ně se totálně nemyslí. Chci, aby se na ně myslelo a nebyli až někde na konci. Bez nich se nemocnice může také zhroutit.
Srovnávat základní sazby nemá smysl
Proběhlo dohodovací řízení. Jaké bude Vaše zadání pro tvorbu úhradové vyhlášky? Budete do těch dohod chtít ještě nějak vstupovat? Vyplatilo se počkat na vyhlášku těm, kteří se nedohodli?
Určitě se jim to nevyplatilo. Těm, co se dohodli – řekl jsem to Radě poskytovatelů i vědecké radě – bych chtěl zachovat to procento, na kterém se domluvili. Těm, co se nedohodli, tak kdyby bylo po mém, dám jim o procento méně a hotovo.
Na chvíli se zastavme u úhrad a DRG. Některé nemocnice jsou zvýhodněné díky vyšším základním sazbám, například brněnské fakultní nemocnice je mají nižší než třeba Motol. Nezkreslují základní sazby výsledky hospodaření, nepodrážejí možnosti investic apod.?
Čeho se týká základní sazba? Všech pacientů v nemocnici. Pokud mám strukturu pacientů drahých a mám vysokou základní sazbu, tak ve skutečnosti nemusím zase tak vydělávat. Pokud mám strukturu pacientů levných a mám nízkou základní sazbu, zase nemusím prodělávat. Srovnávání základních sazeb je překonaná záležitost a nemá smysl se o nich bavit, ani technicky to není korektní.
Takže nemáte pocit, že jsou některé přímo řízené nemocnice v nevýhodě?
Ne. DRG to jasně ukázalo. Když se dnes podíváte na ekonomiku přímo řízených nemocnic, tak to není tak, že ty, které mají nízkou základní sazbu, jsou na tom špatně, a ty s vysokou základní sazbou dobře.
Některé si ale na základní sazbu stěžují.
Stěžují, to ano. Kdyby ale měly pravdu, pak ti, kteří mají nejvyšší základní sazbu, jsou na prvním místě a ti, co mají nejnižší základní sazbu, na posledním. A kupodivu to tak není. Daleko víc ekonomické výsledky ovlivňuje schopnost managementu nemocnic dobře hospodařit. Zaúkoloval jsem skupinu ekonomických náměstků z různých nemocnic, ať mi provedou analýzu a odpoví na některé otázky. Například kolik lékařů se podílí na produkci bodů na jednotlivých klinikách? Proč nemocnice zvyšují počty zaměstnanců, když stagnuje bodová produkce? Co ti lidé v oněch nemocnicích dělají? Neříkám, že v nich je přezaměstnanost, ale že zcela chybí porovnávání počtu, ale i výkonnosti personálu. Pracuje zaměstnanec opravdu osm hodin denně pro nemocnici, nebo se ve skutečnosti zabývá nějakými jinými činnostmi? Pak je totiž obrovský rozdíl, jestli tam lidé pracují v 1,0 úvazku a tedy, že se počet lékařů rovná počtu úvazků, počet sester rovná se počet úvazků, anebo jestli tam je ve skutečnosti dvakrát tolik zaměstnanců, protože každý má jen částečný úvazek. Nicméně DRG ukázalo, že základní sazby nejsou zásadní.
Kam by se mělo DRG dál posunout?
Chceme s profesorem Duškem, aby určité výkony začaly být hrazeny opravdu cestou DRG. Vybrali jsme ty, které se nedají cinknout. Například resekce pankreatu, kterou si nikdo nenechá dobrovolně udělat a neprovádí se dvakrát za život. Tyto výkony jsou značené A1, A2 a přesně víme, kolik v průměru stojí a která pracoviště by je měla dělat. Musí k tomu být klinický doporučený postup, což je. Postupně si zvu na ministerstvo výbory odborných společností a přizvu úředníky, šéfy odborů a debatujeme o daném oboru jako celku, jeho budoucnosti atd. V případě chirurgie jsme takhle vytipovali strukturu výkonů pro hrazení přes DRG. Pokud to technicky vyjde, mohlo by jít v příštím roce 25–30 procent finančních prostředků, které směřují do chirurgie, touto cestou. Peníze nemocnice pak dostane bez ohledu na to, kolik pacientů udělá či jakou má základní sazbu za tento výkon. Peníze půjdou za pacientem. To znamená, že když se pacient z Pelhřimova rozhodne, že si nechá odstranit slinivku v Motole, půjde do Motola, když v Bohunicích, půjde do Bohunic.
Od kdy by měl být tento způsob úhrad spuštěn?
Zdravotní pojišťovny nyní konzultují podrobnosti s ředitelem ÚZIS. Chtěl bych, aby se začalo v příštím roce, a to napříč obory. Moje představa je, že bychom tam z nemocniční péče dostali zhruba 30-40 procent výkonů neakutní péče. Je to daleko lepší řešení než srovnání koeficientů sazeb. Vidím tam několik výhod. Zaprvé, pacientovi nabídneme volbu nemocnice. A ta nemocnice o něho bude stát, protože s ním přijdou peníze. Druhou výhodou je, že pacientovi garantujeme standardní kvalitu, která může být jen vyšší, nikoliv nižší. Ohlídá to odborná společnost. Zatřetí, už to nebude tak, že pacientovi v nemocnici XY, která daný výkon neprovádí, udělají všechna možná vyšetření, a pak ho pošlou do nemocnice, kde bude zákrok proveden, ale předtím ještě všechna vyšetření udělají znovu. Pacient hned s první diagnózou, nebo podezřením, odejde do centrální nemocnice, kde ho kompletně vyšetří a také vyléčí. Ušetří na tom pojišťovna a zkrátí se doba, než se pacient dostane k výkonu.
Budou tam spadat zásadní výkony, jako jsou resekce jater, tumoru plic, resekce jícnu či rekta. Většinou se jedná o nádorová onemocnění, ale i některá další. Zjednodušeně řečeno, je to princip pracovišť transplantační medicíny. Například v IKEMu mají hrazený výkon a základní sazba je nezajímá. Takhle by to mělo být u všech standardních výkonů. Zároveň s tím jsme spustili debatu o jednodenní chirurgii, která by naopak mohla srovnávat sazby u pacientů, kteří mohou absolvovat jednodenní medicínu.
Jakou má podle Vás vůbec jednodenní péče v Česku perspektivu? Jste pro její rozšíření a za jakých podmínek?
Těžká otázka. Prakticky neexistuje medicínský výkon, ve smyslu terapeutickém, chirurgickém, ortopedickém, který by se ve 100 procentech případů dal dělat v rámci jednodenní péče. Ať už ji definujeme jako: pacient ráno přijde, udělám výkon, večer odchází, nebo ráno přijde, udělám výkon, přespí a druhý den ráno odchází. Takový výkon není, protože byť by byl sebebanálnější, včetně artroskopie, existuje skupina pacientů, která z různých důvodů musí pobýt v nemocnici více dnů, například hemofilici.
Systém nesmí být nastavený tak, aby bylo výhodné, že pacient leží co nejdéle v nemocnici. Dále je třeba zajistit sociálně zdravotní lůžko při komplikacích. Zkomplikovat se přitom může i výkon, který laická veřejnost vnímá jako výkon jednodenní chirurgie, například žlučník, laparoskopická cystektomie, apendektomie. Nejen ve smyslu, že se ukáže, že třeba apendix je karcinom atd., ale i ve smyslu peroperační komplikace, kdy musí pacient ležet delší dobu, a pak pro něj musí být k dispozici levné doléčovací lůžko, nikoliv ovšem na pracovišti, kde byl operován.
Jednodenní chirurgie má řadu výhod, a pokud budou pacienti takříkajíc vyzobáváni ze systému bez jakékoliv další změny, tak pracoviště, která je koncentrují, budou samozřejmě vydělávat. Prodělávat budou pracoviště, odkud je vyzobou. Proto bych chtěl, aby byl výkon jednodenní chirurgie hrazený o něco hůře než standardní výkon. DRG bychom přepočítali na pacienty bez těch jednodenních, aby nám nesnižovali cenu DRG za jiné než jednodenní. Pacient by si mohl vybrat, na které pracoviště jednodenní medicíny půjde. Odborné společnosti musejí říci, které výkony se tam budou dělat.
Připravujete v oblasti jednodenní péče něco konkrétního?
V současnosti se tímto tématem zabývají dva týmy. Jeden působí ve spolupráci s doktorem Štamberou a dalšími kolegy, druhý tým vytvořila chirurgická společnost. Spolu s pojišťovnami mi předloží nějaký návrh. Dal jsem jasné zadání: Chci podpořit jednodenní chirurgii jako udržitelný systém, na kterém budou vydělávat pracoviště specializující se na tuto péči přiměřeně a který nebude znamenat odliv peněz z nemocnic, odkud pacienti odejdou. Musí být provedena reálná kalkulace u složitých pacientů, kteří potřebují vícedenní péči, a chci, aby přitom byla vždy jasně a korektně smluvně zajištěná podpora velkých nemocnic pracovištím jednodenní medicíny při komplikacích. Musí to být partnerský vztah tak, jako v řadě zemí na západě, například v Německu, Rakousku či ve Francii. Chtěl bych, aby byla tato představa letos rozpracována, připravena a odsouhlasená pojišťovnami i ministerstvem. V příštím roce bychom jí mohli začít spouštět v praxi.
Ministerstvo prošlo částečnou personální obměnou, ale nadále vám chybí náměstek pro zdravotní péči.
Nemyslím si, že nám chybí
Není vypsáno výběrové řízení.
Ani nepočítám s tím, že bych ho vypisoval.
Proč? Není to důležitý post?
Zkuste mi říct posledního náměstka pro zdravotní péči, který byl důležitý.
Vždycky se napětím čekalo, kdo bude tuto funkci zastávat, měl určovat medicínské směřování rezortu. Třeba ministr Ludvík si na tuto funkci vybral profesora Prymulu, protože jako právník potřeboval vedle sebe mít lékaře.
Je pravda, že když byl ministr nelékař, tak první náměstek byl lékař a komunikoval s lékařskou veřejností. Tak to fungovalo za ministra Ludvíka nebo ministra Vojtěcha. Pokud je ale ministrem lékař, tak už nemusí mít k ruce dalšího. Já potřebuji dva ředitele odborů. Doufám, že se změní služební zákon a s ním i role náměstků. Náměstci budou spíše političtí a jejich rolí bude hlídat plnění politického programu. Partnery ministra jsou ředitelé odborů. Dneska jsou to někteří náměstci a já doufám, že z nich budou hlavní úředníci, kteří realizují politiku – pokud je konzervativní vláda, tak konzervativní, pokud je levicová, tak levicovou. Pořád by ale měli hájit zákon, vykonávat svoji práci, jak nejlépe dovedou, ale nedělat vlastní politiku. Právě vlastní politiku začali dělat za minulé vlády, aniž by reprezentovali politickou stranu a nesli politickou odpovědnost. Dostalo se to do úplně maligní formy. Řadu rozhodnutí učinili náměstci, aniž to jejich ministři věděli a tato rozhodnutí nebyla vždy šťastná.
Nevidím teď důvod vypisovat výběrové řízení na náměstka pro zdravotní péči, nejen proto, že mám ředitele odborů, kteří jsou současně poradci a fungují perfektně, ale i z důvodů korektnosti. Pokud by nyní vyhrál některý z mých kolegů, nebo kolegyň lékařů, pravděpodobně docentů či profesorů, bylo by to na půl roku, než od ledna bude platit nový služební zákon.
A nějaké jiné personální změny chystáte?
Určitě nastanou.
Také výměny některý ředitelů přímo řízených nemocnic?
Bezesporu. Musí k nim dojít. Na personální změnu vždy ale nazraje čas. Dosavadní personální změny, které jsem provedl, jsou velmi pozitivní. Jsem nadšený z toho, jak fungují Vinohrady, jsem velmi spokojený s tím, jak se dohodl se svým nástupcem pan prof. Štěrba v Brně a on si, myslím, je též jako přednosta a proděkan spokojený. Také v Plzni je situace perfektní, v Olomouci nevidím absolutně žádný problém. S Motolem teď také ne. Dál se uvidí.
Důležité kritérium je pro Vás asi hospodaření? Vidíte aktuálně někde problémy, které by mohly vést k personálním změnám?
To se nyní ukáže. Ředitelé naplánovali investice, bude se realizovat Národní plán obnovy, mohou dělat svojí personální politiku. Mají spoustu možností, jak dobře fungovat. Já jejich práci vyhodnotím, a podle toho se rozhodnu. Tak to funguje v akademickém světě. Přijdete s nějakým plánem, projektem, ten buď funguje, nebo ne, za pár let máte zase konkurz a předkládáte účty.
A máte definován nějaký časový okamžik, zlomový bod, kdy budete chtít, aby Vám předložili účty?
To se takhle nedá říct. Jsou nemocnice, kde jsem zatím vůbec nebyl, chystám se na ně a určitě tam budou nějaké změny.